Hlubotisk je jednou z velkých rodin grafiky. Název pochází z italského intagliare, vrýt, a přesně to se děje: obraz se ryje nebo leptá do kovové desky a tisknoucí barva drží v těchto zahloubených liniích, pod povrchem desky. V tom je přesným opakem reliéfního tisku, kde barva leží na vyvýšeném povrchu. Hlubotisk dokáže mimořádně jemné linie a bohaté, sametové tóny a po staletí byl hlavním způsobem, jak vytvářet detailní tisky a ilustrace.
Hlubotisk vs reliéfní tisk
Nejsnáz hlubotisk pochopíte srovnáním s reliéfním tiskem. U reliéfního tisku, jako je dřevořez nebo linoryt, umělec odřeže prázdné plochy a naválí to, co zůstane stát, takže barva leží navrchu. Hlubotisk to dělá naopak: umělec vyryje linie do desky, naválí celou desku, pak setře rovný povrch dočista, takže barva zůstane jen v rýhách. Pod velkým tlakem válcového lisu se vlhký papír vmáčkne do těch rýh a vytáhne z nich barvu. Hlubotiskový list často poznáte podle otisku desky, vytlačeného okraje vtisknutého do papíru hranou desky, a podle linií barvy, které leží nepatrně nad povrchem listu.
Jak hlubotiskový list vzniká
- Vpracujte obraz do kovové desky, obvykle měděné nebo zinkové, buď přímým rytím, nebo leptáním kyselinou.
- Vetřete tuhou barvu po celé desce a zatlačte ji do každé vyryté linie.
- Setřete rovný povrch tuhou gázou zvanou tarlatan a dočistěte rukou, aby barva zůstala jen v prohlubních.
- Položte na desku list navlhčeného papíru a přikryjte jej plstěnými podložkami.
- Protáhněte desku s papírem válcovým lisem pod velmi vysokým tlakem, který vmáčkne papír do linií plných barvy a přenese obraz.
Techniky hlubotisku
Hlubotisk je vlastně skupina příbuzných technik, které umělci často kombinují na jedné desce:
- Mědiryt - linie se ryjí přímo do kovu ostrým nástrojem zvaným rylec, což dává čisté, přesné stopy.
- Lept - deska se pokryje krytem odolným vůči kyselině, návrh se do něj vyryje jehlou a kyselina vyleptá obnažené linie do kovu.
- Suchá jehla - linie se vyškrábe přímo do desky ostrým hrotem, který nadzvedne drsný grátek, jenž tiskne měkkým, sametovým okrajem.
- Akvatinta - jemný kalafunový prach se na desku napeče a vyleptá kyselinou, čímž vzniknou plošné tóny od světlé šedi po sytou čerň.
- Mezzotinta - celá deska se nejprve zdrsní zoubkovaným kolébátkem a pak se místy vyhladí, takže se obraz buduje od tmavého ke světlému.
Stručná historie
Hlubotisk vyrostl z dílen zlatníků a platnéřů, kteří odedávna ryli zdobení do kovu. Nejstarší dochované hlubotisky jsou německé hrací karty vytvořené suchou jehlou ve 30. letech 15. století. Raní mistři jako Martin Schongauer a Albrecht Dürer povýšili mědiryt na vysoké umění a lept i suchá jehla byly vynalezeny v Německu patnáctého století, pravděpodobně Mistrem domácí knihy a Danielem Hopferem.
Poté, co kolem roku 1550 dřevořez upadl, ovládl hlubotisk jak volnou grafiku, tak knižní ilustraci až do poloviny devatenáctého století. K jeho velkým mistrům patří Rembrandt, proslulý výraznými lepty, a Francisco Goya, který pro své dramatické cykly používal akvatintu. V devatenáctém století vyvinul český tiskař Karel Klíč heliogravuru, která dokázala reprodukovat fotografické tóny z leptané měděné desky. Více o grafikech, kteří tyto metody utvářeli, si můžete přečíst v našem článku.
Hlubotisk a reliéfní tisk
Hlubotisk je krásný, ale náročný: potřebuje kovovou desku, specializované nástroje, často kyselinu a především těžký válcový lis, takže se obvykle provozuje ve specializovaném ateliéru. V Ritualis Press se soustředíme na jeho přívětivějšího příbuzného, reliéfní tisk, který vyžaduje mnohem méně vybavení a žádnou kyselinu. Pokud vás grafika láká, linoryt a dřevořez jsou nejsnazší místa, kde začít. Náš návod pro začátečníky krok za krokem vás nastartuje a slovníček vysvětlí každý pojem, na který cestou narazíte.